Den diabetika aneb Co ostatní nevidí

Sedm ráno. Vypínám budík, ihned skenuji senzor a následně přidávám bolus na snídani. Za půl hodiny si sním svých 35 g sacharidů a oblékám se. Hlavně pozor, ať nestrhnu senzor a kanylu. Balím si učení, svačinu, vodu, čtečku na senzor, klasický glukometr (kdyby náhodou), náhradní kanylu (kdyby náhodou)

Den diabetika aneb Co ostatní nevidí

Sedm ráno. Vypínám budík, ihned skenuji senzor a následně přidávám bolus na snídani. Za půl hodiny si sním svých 35 g sacharidů a oblékám se. Hlavně pozor, ať nestrhnu senzor a kanylu. Balím si učení, svačinu, vodu, čtečku na senzor, klasický glukometr (kdyby náhodou), náhradní kanylu (kdyby náhodou), něco na hypoglykemii, a ještě něco dalšího na hypoglykemii (kdyby náhodou) a pak rychlou chůzí pádím s nacpaným batohem do školy. Skenuji senzor.

V půl desáté opět skenuji senzor, přidávám bolus a za půl hodiny jím svačinu. Za další půlhodinu je glykemie na hodnotě 10 mmol/l a já přemýšlím proč, následně přemýšlím, jestli přidat inzulin, nebo počkat, zdali to ještě klesne, následně polemizuji nad tím, zda ho vůbec dávat, když za chvíli půjdu na kolej a rychlá chůze mi hladinu stejně srazí, protože většinou si preventivně snižuji bazální dávku. Všechna řešení jsou dobrá a zároveň špatná a z přednášek nevím ani prd.

Rozhodla jsem se přidat malinko inzulinu. Chyba! Na kolej jdu lehce hypoglykemická, ale odmítám si dát přesnídávku z tašky, protože nechci jíst před obědem. Nikdo z těch, kdo na mě mluví, nedostane relevantní odpověď, jelikož mi nefunguje mozek a před očima se mi míhají zelenočerné skvrny. Po příchodu na pokoj to vzdávám, zpocená si sedám vedle lednice a piju džus. Další hodinu fanaticky skenuji senzor každých pět minut, abych viděla, jak glykemie stoupá. Když je konečně hladina uspokojivá a stabilní, můžu začít něco dělat. Nejdřív se převléknu do domácího, jelikož při „hypu“ nebyla síla. Zase hezky opatrně, ať nestrhnu kanylu a senzor. Tak, konečně můžu jít něco dělat. Ještě vlastně rychle snižuji bazál, protože chci jít běhat. Ok, už jdu vážně něco dělat.

„Pipipíp píp píp píp.“ Prázdný zásobník! Ach jo. Příštích několik minut porovnávám doby exspirací inzulinu v lednici a čekám milion let, než se přetočí a usadí zásobník. Skenuji senzor. Dobré, konečně se dostávám k učení, následně uklízím, vařím a koukám na seriály. Ve čtyři hodiny si dávám banán a jdu běhat. Opatrně převléct, do kapsičky nějaký cukr, do druhé čtečku, snížit ještě o trochu bazál, skenovat senzor. Běží se mi hezky, trasa na 7 kilometrů splněna, mám energii na víc, ale to už by moje glykemie nezvládla. Ach jo. Opět skenuji senzor.

Opatrně svléct, sprcha, opatrně obléct, skenovat senzor. Za dalších pár minut opět skenuji senzor a vyrážím na sbor, kde mi glykemie klesá; nenápadně se cpu přesnídávkou, po níž mám krk celý ulepený a špatně se mi zpívá. V půlce zkoušky mi opět pípá pumpa, že dochází baterie. Hlavně ji nesmím doma zapomenout vyměnit. Po návratu na kolej skenuji senzor a následně chvilku jen tak ležím a existuji. Z nudy skenuji ještě tak pětkrát. Glykemie stoupá. Proč?! Moc snížený bazál kvůli běhu? Neměla jsem jíst celou přesnídávku? Mám ucpanou kanylu? Jsou to jenom hormony? Přidávám inzulin a jdu se učit. Po chvíli skenuji senzor a glykemie stále stoupá. Ležím a přemýšlím, jestli si prostě sním tu večeři, na kterou se celý den těším, ale budu u toho s výčitkami přemýšlet o dehydrataci, amputaci prstů a selhávání ledvin, nebo si dám jenom něco low carb na zahnání hladu a snáze si glykemii srovnám. Po chvíli čekání glykemie alespoň přestává stoupat, a já si tím pádem dávám vydatnou, řádně sacharidy nabitou večeři, ke které do sebe leju tak tři sklenice vody.

Během večera se učím, jsem na mobilu a průběžně skenuji senzor. Když už se chystám ke spánku, začne glykemie klesat. Zřejmě jsem na ty vysoké hodnoty dala v panice příliš inzulinu, to patří mezi mé oblíbené aktivity, společně se zkonzumováním půlky lednice při hypoglykemii. Spát jdu nakonec skoro o dvě hodiny později, ale alespoň beze strachu z noční hypoglykemie. Zhasínám.

„Pipipíp píp píp píp.“ Bože, ten zvuk nesnáším víc než budík. Baterie je vybitá. Zapomněla jsem… samozřejmě. Rozespalá měním u pumpy baterku a skenuji senzor. Snad už mě do rána nic nevzbudí.

Autor: Anežka Hlavatá